Fyzikální jev rozpínavosti stlačených plynů lákal mnoho experimentátorů k využití pro pohon strojů a vozidel. Tento princip byl lákavý i proto, že dovolil využít klasický parní, tj. pístový stroj. Ve skutečnosti to ale tak jednoduché nebylo. Problémem byla např. voda, která se z par ve vzduchu srážela ve válcích, tento nedostatek se nedokázalo nikdy zcela odstranit. Až francouzskému inženýru Merkarskimu se podařilo roku 1882 zkonstruovat spolehlivě pracující vzduchový motor. Merkarskiho vozy měly nádrže na 1300 litrů vzduchu a rezervní nádrž na 700 litrů. Na konečné stanici se nádrže plnily z kompresorů. Protože měly tyto vozy lehkou konstrukci mohly jezdit přímo po drahách koňky, aniž by bylo zapotřebí nákladné rekonstrukce. Nejdokonalejší a nejpopulárnější byly tyto tramvaje v Paříži, kde jich jezdilo přes dvě stě. Ve Švýcarsku se uplatnily v Bernu a v Neuchatelu. V Bernu jich bylo v provozu celkem deset, měly nádrž na 2100 l vzduchu stlačeného na 3 MPa. Na kopce ve Švýcarsku tyto vozy nestačily, ale na rovných bulvárech Paříže vydržely přes třicet let.